RAKOUSKO-UHERSKO, státní útvar 1867 až 1918, vytvořený po prohrané rakousko-pruské válce 1866 přeměnou rakouského císařství v reálnou unii dvou státních celků (dualismus): Předlitavska (Rakouska - oficiální název Království a země na říšské radě zastoupené a Zalitavska (Uherska, uh. království) spojených osobou panovníka z dědičné habsbursko-lotrinské dyn., společným min. zahr., války, říšských financí a společným nejvyšším účetním dvorem. Každý z obou celků měl svůj parlament (říšská rada v Předlitavsku, uh. sněm v Zalitavsku) a vládu; společné záležitosti soustátí projednávaly tzv. delegace, tvořené delegovanými poslanci rak. říšské rady a uh. sněmu. V obou částech rak.-uh. monarchie zůstaly přitom zachovány dosavadní hist. státoprávní jednotky - korunní země s vlastními sněmy (č., mor., charv.-slavonský a jiné zemské sněmy) Společné úřady nesly označení c. a k. (císařský a královský), předlitavské c k. (císařský královský), zalitavské k (královský). 

Motto: Snadno je knížete dosaditi, ale nesnadno dosazeného sesaditi - Kosma, Kronika česká, kniha prvá, kapitola V.

František Josef I. 
císař rakouský 1830-1916
František Josef se narodil roku 1830 ve Vídni v rodině arcivévody Františka Karla a jeho ctižádostivé manželky Sophie. Stát císařem se původně neměl, ale pomohla mu k tomu revoluce roku 1848. Měl vynikající vzdělání. Aktivně mluvil německy, francouzsky 
a italsky. Velice dobře maďarsky a česky, přestože se často uvádí, že česky neuměl ani slovo. Navíc měl dokonalou paměť. Císařem se stal 2.prosince 1848, když se v Olomouci poděkoval jeho strýc Ferdinand I. Nový císař však přejal rozvrácenou říši, ve které zuřila občanská válka. Jen síla rakouské armády tento stav zvrátila. V Itálii zvítězil nad povstalci, kterým přispěchal na pomoc pientmontský král, maršál Radecký. Ve Vídni a Praze potlačil vzpouru Windischraetz, který pak táhl s armádou do vzbouřených Uher, kde však neměl proti skvěle připravené povstalecké armádě úspěch. Byl zbaven velení a císař požádal ruského cara, aby zasáhl v rámci svých závazků ze Svaté aliance. Stalo se tak, že společným úsilím rakouského velitele Jelačiče a dvousettisích ruských vojáků Paskevičových byla vzpoura nakonec potlačena i v Uhrách, a mohlo tak v celé říši dojít k neobyčejně brutálnímu účtování. Nejhůře bylo v Uhrách, kde celý proces normalisace vedl patologický sadista Haynau. Bylo popraveno třináct uherských generálů, předseda revoluční vlády Batthyany a řada dalších. Dokonce i ruský car, který byl jistě zvyklý na hrubé zacházení 
s politickými protivníky, se cítil touto tvrdostí zaskočen. Na žádosti o mírnost však František Josef odpověděl:"Ano, ale nejdříve budeme ještě trochu věšet." Byl to evidentně vliv cynického ministerského předsedy Felixe Schwarzenberga a některých dalších císařových rádců. Po rozehnání Kroměřížského sněmu, kde říšská rada pracovala na rakouské ústavě, byla v březnu 1849 vydána tzv.březnova "oktrojovaná" ústava, kterou sestavil Schwarzenberg, neboť se domníval, že opětovný návrat k absolutismu zrušením všech slíbených ústavních výhod by nebyl moudrý. K tomu došlo až v prosinci 1851, kdy byla císařem zrušena i tato březnová ústava, což vlastně znamenalo návrat k plnému absolutismu.V následující době se však říše isolovala v zahraničí, když v době Krymské války odmítl František Josef přispěchat na pomoc Rusku, kterému byl za mnohé vděčný, a zároveň nepodpořil důsledně ani Francii a Anglii. Když se pak proti Rakousku utvořila koalice Pientmontska a Francie, nebyl v Evropě nikdo, kdo by Rakousko podporoval, a pokus rakouské diplomacie zatáhnout do války na své straně Prusko byl směšný, neboť Prusové cítili k Rakušanům nechuť od roku 1850, kdy po diplomatickém nátlaku Rakouska a Ruska museli 
v Olomouci uznat rakouské vůdcovství v Německu. Stalo se tak, že Rakušané byli poraženi 
a přišli o Lombardii. Pod tlakem nespokojenosti s tímto vývojem a pod tlakem finanční krize byl nakonec František Josef nucen přislíbit změny, které povedou k ústavnímu zřízení. Nejdříve byli odvoláni absolutistický ministr Bach a šéf nejvyššího policejního úřadu Kempen, který byl nenáviděný v celé říši, neboť ztělesňoval policejní špiclování. Pak přišel Říjnový diplom a hned následně jeho rozpracování v ústavu, což nesli s nevůlí hlavně konzervativci. V zásadě se však nejednalo o žádné změny, které by omezily moc panovníka. Po válce v roce 1866 byla znovu otevřena uherská otázka. Jednání s Maďary vyvrcholilo roku 1867 dualismem a vznikem Rakousko-Uherska. V následujících letech se Rakousko stávalo čím dál více závislé na Německu, což vyvrcholilo jeho vstupem do Trojspolku. Byl to vlastně začátek konce Rakouska. Poslední období vlády Františka Josefa je pak spojeno s velkou první světovou válkou. Rakousko-Uhersko se během ní nevymanilo z Německého vlivu. V Německu se dokonce už  ozvaly hlasy na připojení Rakousko-Uherska a vytvoření Německé střední Evropy. Rakouská armáda utrpěla v první světové válce ohromné ztráty již během roku 1914 a postupně se dostala pod německé velení. Říká se, že František Josef si to uvědomoval, stejně jako to, že mnohé obyvatelstvo hladoví. Chápal prý bezvýchodnost války a chtěl jednat o separátním míru. Zemřel však dříve, než tak mohl učinit. Jeho nástupce Karel I. se sice o uzavření separátního míru pokusil, ale jeho snaha byla nedůsledná a po prozrazení před Němci byla všechna jednání skončena. Rakousko tak spělo k svému zániku.


UDÁLOSTI DOBY … ROK 1901
Zahájena stavba secesní budovy Hlavního nádraží v Praze (architekt J. Fanta); ve stylu secese byly dále postaveny: Peterkův dům 
v Praze (J. Kotěra, 1899), Obecní dům v Praze (A. Balšánek, O. Polívka, 1902-1911), Národní dům v Prostějově (J. Kotěra, 1905-1907), Městské muzeum v Hradci Králové (J. Kotěra). Secese se prosadila i ve veřejné plastice - Husův pomník v Praze 
(L. Šaloun, 1903-1915), Palackého pomník v Praze (S. Sucharda, 1905-1907) a také v malířství (A. Mucha).   

únor 1901
Vznikl (po předchozí stávce a nečinnosti orchestru Národního divadla, který již od roku 1896 plnil příležitostně i úlohu filharmonického orchestru) stálý a samostatný orchestr Česká filharmonie; první samostatný koncert uspořádán 15. října t. r. 

17. února 1901
Mladočeši předložili Koerberově vládě své požadavky v oblasti kulturní a školské (jako podmínku ke konstruktivní opoziční politice); jednalo se například o zřízení druhé české univerzity v Brně, zřízení galerie moderních umění v Praze, regulaci Labe a Vltavy, realizaci projektu kanálu Labe-Odra-Dunaj. V rámci "smiřovací" politiky došlo také 14. dubna t. r. k jmenování A. Dvořáka a J. Vrchlického členy panské sněmovny říšské rady. 

8.-15. října 1901 
Za účasti devíti českých politických stran proběhly volby do českého zemského sněmu; nejvíce mandátů (66) získali mladočeši, staročeši 6 mandátů, agrárníci 21 míst, 2 mandáty získali radikální pokrokáři a 1 státoprávní radikálové. Konzervativní velkostatek získal 49 mandátů, ústavověrný velkostatek 21 mandátů. Z německých stran vyšla z voleb jako nejsilnější pokroková strana (liberálové) s 26 mandáty, všeněmci a němečtí radikálové získali 25 mandátů, německá strana lidová 14 mandátů. Mladočechům se nepodařilo vytvořit jednotný český klub. 

C. A K. NEBO C.K. ? 
Jest na pováženou, že stává se nadále i v dnešní době, někteří nečiní rozdílu mezi zkratkami c.a k. a c.k., jakoby snad nevěděli co tento rozdíl znamená. Nuž tedy připomeňme, že v důsledku tzv. vyrovnání z roku 1867, jest říše rakouská rozdělena na dvě části 
s odlišnými ústavami. Na Předlitavsko (Cislajtánii), tedy království a země v říšské radě ve Vídni zastoupené, kde úřady zeměpanské a vojsko spravované vlastním ministerstvem zemské obrany (Landwehr) jsou k. k. (Kaiserlich-kániglich), česky pak 
c. k. (císařské-královské). Dále na Zalitavsko (Translajtánii) čili země koruny uherské, kde všechno jest m. k. (magyar király), německy k. u. (königlich ungarisch), tedy královské uherské. Zeměbrana jest nazývána honvédség. Na základě vlastnoručního císařského listu ze dne 14. listopadu 1868 jest nařízeno nadále užívat název Rakousko-Uherské mocnářství, Rakousko-Uherská říše. Panovník jest podle tzv. malého titulu Císař rakouský, král český atd. a apoštolský král uherský, přičemž chybou není ani úplně stručný titul Jeho c. a k. apoštolské Veličenstvo. Mocnář má i titul velký (viz VIRIBUS UNITIS), příslušně rozsáhlý, na jehož konci je přesto připojeno nikterak nespecifikované etc., etc., nebo usw, usw, česky atd., atd. Všechno, co jest oběma částem monarchie společné, tedy záležitosti císařského domu a zahraničí, říšské finance a vojsko v resortu říšského ministerstva války, je k. u. k. (kaiserlich und königlich), česky c. a k. (císařské a královské). Nicméně společné vojsko bylo obdařeno vsunutou literou "a" teprve až 17. října 1889, kdy František Josef I. vydal Nejvyšší rozkaz, publikovaný ve Věstníku c. a k. říšského ministerstva války jako oběžník prezidiálního oddělení č.j. 55871: "Řídě se obyčejem již od svých předků sledovaným, dle něhož se název branné moci mocnářství vždy podle titulu Nejvyššího zeměpána a velitele vojska spravuje, uznal jsem za dobré naříditi právě vydaným rozkazem, aby se moje vojsko a moje válečné lod'stvo od nynějška, místo dosavadního pojmenování, nazývalo císařské a královské." 
(Podle knihy Encyklopedie pro milovníky Švejka) 

KVÍTÍ Z VLASTI LUHŮ 
Vínek veršů k 50 výročí nastoupení na trůn Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I
Dvě velká skvělá písmena F.J. 
Co skupina ta znamená?
Aj hle! 
Tu vedle římská jednička. 
Proč zvědavost tvá nevyčká, 
bych děl kdo to? 
Ty víš a znáš, 
že vznešený to císař náš?           Prof. Dr. M.Kovář 

JEHO VELIČENSTVO FRANTIŠEK JOSEF I. V KRALUPECH 
O císaři Františku Josefu I. a jeho návštěvě v Kralupech se již ve Zpravodaji jednou psalo (listopad 1997). Rakouský císař byl 
v Kralupech dvakrát. Poprvé v roce 1880, podruhé v roce 1901. Letos tedy uplynulo právě 100 let od jeho druhé a poslední návštěvy Kralup. Starosta městyse Kralup (městem se Kralupy staly až v následujícím roce) Prokop Jindřich Masner, svolal na 31. květen 1901 zasedání městské rady, aby ji oznámil důležitou novinu. Bylo to v uvedeném roce již deváté zasedání a jako bod jedna byla právě návštěva císaře v Kralupech. V archivu se zachoval zápis o tomto jednání: Protokol MR 31.května 1901 I. Pan starosta oznamuje, že dle úředního sdělení p. okresního hejtmana Schallera ve Slaném, hodlá Jeho Veličenstvo císař a král na své cestě do Terezína zastaviti též ve stanici Kralupské, z formálních důvodů však nutno, aby městská rada prostřednictvím c.k. okr. hejtmanství k c.k. místodržitelství království Českého poslala žádost by jeho cís. a král. Apoštolské Veličenstvo ráčilo nejmilostivěji k tomu svoliti , aby se dvorní vlak dne 17. června t.r. ráno ve stanici Kralupské na krátko zastavil, by obmyšlený hold městské rady jakož
i obecního zastupitelstva i ostatních korporací a spolků vydán býti mohl. Městská rada usnáší se, aby dotčená žádost ihned podána byla. Tím schůze skončena. Samozřejmě, že žádost byla oficiálně podána 
a kladně vyřízena. Císař měl v červnu navštívit Prahu a z Prahy cestovat do Terezína. První větší stanicí na trati byly Kralupy. Slavný den nadešel 17.června 1901, kdy dvorní vlak 
s císařem a jeho doprovodem v Kralupech zastavil. Dvorní vlak se skládal z osmi přepychových vagónů vyrobených v roce 1892 vagónkou Ringhofer v Praze. Salonní vůz Jeho Veličenstva měl číslo 3. Na slavnostně vyzdobeném kralupském nádraží se shromáždily k uvítání císaře nejrůznější korporace, zástupci církve, pracovníci dráhy 
a členové obecního úřadu. Když dvorní vlak zastavil, uvítal císaře jako první přednosta kralupské stanice Leo Sinek. Byl malé postavy a dlouhá šavle, kterou měl připnutou na boku sváteční uniformy, mu prý při přecházení trati tloukla o koleje. Za duchovenstvo uvítal císaře vikář M.Dušek. Kralupský farář Karel Záruba tuto slavnou událost pečlivě zapsal do pamětnice farnosti kralupské. A neopomenul i zapsat, že návštěva císaře trvala pouhých 
7 minut. Těch 7 minut přišlo městskou radu dost draho. Již v zápisu ze dne 4. června 1901 před uvítáním císaře, nacházíme v zápisu městské rady: Pan starosta předpokládá výkaz výloh, kteréž za účelem uvítání Jeho Velič. císaře a krále Františka Josefa I. dne 17.června v Kralupech obci vyšly a jichž úhrnný náklad 407 K 33 h činí. Městská rada na vědomí. Uvedená částka 407 K vydaná z obecní pokladny představovala v tehdejší době velké vydání. Ale zřejmě stála za to. Pan farář Záruba neopomněl do pamětnice farnosti zapsat: "Byl to slavný den a skutečný svátek pro Kralupy i celé široké okolí." Návštěva císaře 
v roce 1901 v Praze, souvisela se slavnostním otevřením nového mostu přes Vltavu 
u Národního divadla (dnes Most Legií) a s nešťastným titulkem "Procházka na mostě" pod fotografií uveřejněnou v novinách. Od té doby se neoblíbenému císaři v Čechách neřeklo jinak, než František Procházka. Když o rok později, v roce 1902 podepisoval dekret kterým jmenoval Kralupy městem, jistě si na krátkou zastávku v naší obci vzpomněl. Měl prý fenomenální paměť. Na kralupském nádraží byl císař fotografován rovněž a řada snímků se zachovala dodnes. 
Ing. Josef Stupka 

K dějinám rakouské národní hymny (1896) 
Za pobytu svého v Anglii poznal Josef Haydn (naroz. 31. března 1732 v Rohravě u Brucku nad Litavou, zemř. 31. května ve Vídni) dojímavou a působivou národní píseň britskou "Bože, zachovej krále" ("God save the king"). Vrátiv se roku 1794 do Vídně, projevil přání k svému příznivci Gerhardovi svobodnému pánu van Swietenovi, který jako reformator veškerého školství v Rakousku všecky záležitosti, věd a umění se týkající, nejvíce podporoval a tenkrát byl v čele veliké společnosti hudební, aby se dostalo i Rakousku podobné písně, jež by Rakušany v boji za zeměpána a za vlast rozohňovala; zároveň se Heydn nabídl, že hymnu sám zkomponuje. Swieten sdělil tuto myšlénku Františku hraběti Saurauovi, předsedovi dolnorakouské vlády, který nabídnutí Hydnovo velmi radostně přijal, očekávaje, že píseň taková za tehdejšího těžkého stavu Rakouska velmi bude působiti; vybídl proto Leopolda Hašku, profesora aesthetiky v Teresianu, aby napsal text básnický, a Haydn se uvolil, že k textu složí nápěv. V lednu roku 1797 oba svou práci dokončili. Dne 12. února 1797, v den narozenin císaře Františka I., byla nová národní hymna za přítomnosti rodiny císařské poprvé ve dvorském divadle veřejně zpívána. Haydnova národní hymna byla nadšeně přijata a záhy se stala společným majetkem národů rakouských. Když po smrti císaře Františka roku 1835 císař Ferdinand I. dostal se ku vládě, složil, byv k tomu vyzván, ve Vídni žijící Karel šlechtic Holtei nový text k hymně, který změněným poměrům odpovídal, a toho se užívalo až do času, kdy císař František Josef I. na trůn vstoupil (1848). Za císaře Františeka Josefa I., nebylo zpočátku authentického textu k národní hymně; užívalo se několika textův. Roku 1853 bylo Janu Gabrielu Seidlovi (naroz. 21. července 1804 ve Vídni, zemř. tamtéž 17. července 1875) svěřena úloha, aby k hymně napsal nový text. Od něho pochází text nynější, který Nejvyšším vlastnoručním listem ze dne 27. března 1854 za authentický byl prohlášen. Protože časem rozličné varianty melodie vznikly, byl od cís. a kr. říšského ministerstva vojenství, aby se docilílo melodie jednotné, normální nápěv, mající za základ původní Haydnovu melodii, pro vojenské hudby ustanoven, a Nejvyšším rozhodnutím ze dne 6. dubna 1890 schválen. Tato normální melodie, kterou na příště za jedině platnou považovati sluší, byla cís. kr. Ministerstvem pro osvětu a vyučování předepsána veškerým školám a vyučovacím ústavům, které jsou podřízeny ministerstvu vyučování. Nechť povznášející zvuky národní hymny i nadále národy rakouské nadchnou k věrné a obětavé lásce k císaři a vlasti! 

RAKOUSKÁ HYMNA 
1. Zachovej nám, Hospodine, Císaře a naši zem!
Dej, ať z víry moc Mu plyne, ať je moudrým vladařem! Hajme věrně trůnu Jeho
proti nepřátelům všem;
|: osud trůnu Habsburského Rakouska jest osudem! :|

 2. Plňme věrně povinnosti, chraňme právo počestně, 
a když třeba, s ochotností v boj se dejme statečně! 
Na paměti vděčně mějme slávu vojska vítěznou; 
|: jmění, krev i život dejme za Císaře, za vlast svou! :| 

3. Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej; 
uměním i vědou silný duch se zmáhej, jasně skvěj! 
Bože, račiž slávy příti, žehnej vlasti milené; 
|: slunce Tvé nechť v míru svítí na Rakousko blažené! :|

4. Stůjme k sobě každou chvíli: svornost jenom moci dá; 
spojené kde vládnou síly, snadno vše se vykoná. 
Když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří; 
|: říš Rakouská nepomine: sláva vlasti Císaři! :|
 
5. Císaři po boku vládne, rodem, duchem spřízněná, 
v kráse, kteráž neuvadne, Císařovna vznešená. 
Bože, račiž rozkvět nový Habsburskému domu dát!
|: Františkovi Josefovi, Alžbětě rač požehnat! :|

Materiál pro tuto stránku jsem čerpal, se svolením autora www stránek Zadní Třebaně Josefa Kozáka, z adresy http://www.zadnitreban.cz/lokalka_100/rakousko.php3.

Mnoho se nyní diskutuje, zda Rakousko mělo být zachováno. Sám se k tomu někdy přikláním, a nedávno mi to potvrdil v rozhovoru 
i jeden čistokrevný Maďar, zástupce mého zaměstnavatele v Maďarsku. Taková prosperující podunajská federace! To by bylo něco! Ale právě že by to musela být federace. Někdy lidé ani státy nejsou schopni, či schopny, překročit svůj stín. A nakonec každé "kdyby" je jen kdyby. 

Strýc Pejchalů z Kamenice (strýc mého otce; tedy ten, co tam měl obchod se Střižním zbožím) prý vždy, když v kostele začali na konci mše hrát "Zachovej nám Hospodine" (což se tehdy muselo), rychle, za klapotu své železné nohy, pospíchal ven. Nejlépe tak asi vyjadřoval, co si o celé té c. a k. monarchii myslí. Takže skutečně nevím ... No, ale něco o ní vědět, to bychom skutečně měli. Vždyť naše babičky a dědečkové (aspoň ti moji), ti měli vzor vždy ve Vídni, a celý život na ni, i když tam byli za služky a ševce, vzpomínali. Tak snad i kvůli nim jsem to tady uvedl.